Můj láskyplný rok 2025

Byl to zdaleka jeden z mých nejtěžších a zároveň nejkrásnějších roků.

Nejtěžší v tomto roce nebylo něco dělat.
Nejtěžší bylo přestat dělat věci, které už nebyly pravda.

Život se totiž nemění skrze velká rozhodnutí, ale skrze tichá, nevratná
„tohle už ne…“

Narodila jsem se ve znamení Hada.
A rok 2025 byl rokem Hada.

V čínské symbolice to není rok ohňostrojů, expanze a viditelného růstu.
Je to rok svlékání kůže. Rok, kdy už prostě nejde zůstat tam, kde to není pravdivé.

Symbolicky to byl rok:

• transformace
• strhávání masek
• rozpouštění iluzí
• procházení strachem – ne proto, abych ho přemohla, ale abych jím prošla
• pomalé, záměrné evoluce

Had není akční rváč.
Je to moudrost, intuice, hloubka a ticho před rozhodnutím.

Nepálí mosty impulzivně.
Opouští je až ve chvíli, kdy už nejsou pravdivé.

A přesně takový byl můj rok 2025.

Rok, kdy jsem svlékala kůži

Začátek roku jsem otevřela Rituálem splněných přání.
V prostoru, kde se pracuje s energií, tělem a záměrem.

Kdyby mi ještě před rokem někdo řekl, že budu svůj záměr a jantru pro další rok „světit“ v tak hlubokém propojení se sebou, pravděpodobně bych se rozesmála.

A přesto – přesně v takové síle a zároveň zranitelnosti jsem stála.

Letos jsem poprvé svou jantru neuchovala.
Roztrhala jsem ji.
Spálila.
A zakopala.

(Ano. Všechno. Pro jistotu.)

Na konci roku je vlastně až vtipné sledovat, že všechno, co jsme si tehdy psaly, se skutečně děje. Jen jinak.

Protože vesmír nečte naše slova a obrázky.
Vesmír si naše přání přečte po svém.
A občas má smysl pro humor, který bychom si samy nikdy nevymyslely.

Tělo jako kompas

Pokud se letos něco změnilo zásadně, pak to byl můj vztah k tělu.

K jídlu.
Ke zdraví.
A hlavně k energii (lidí), kterou do sebe pouštím – i kterou ze sebe vydávám.

Jakmile žiješ víc v pravdě, tělo to pozná.
Přestaneš být nemocná.
Přestaneš být vyčerpaná.
Přestaneš být vysávaná.

A začneš být víc doma.
(A nemyslím tím doma na gauči – i když i to je někdy vysoce terapeutické.)

Nebyla to náhoda.

Letos jsem šla mnohem hlouběji do práce s tělem.
Ne jako s nástrojem výkonu, ale jako s kompasem.

Pokračovala jsem ve výcviku Core Touch II a začala ještě víc pracovat se somatickými technikami – s dotekem, dechem a pohybem.

Čím víc jsem dovolila tělu mluvit, tím méně jsem musela něco „chápat“.

Tělo nelže.
Tělo ví dřív, než hlava stihne vymyslet vysvětlení.

A právě tady se začaly rozpadat staré programy:
výkon, přizpůsobování, obhajování.

Ne skrze rozhodnutí.
Ale skrze návrat do těla.

A přirozeně se to začalo promítat i do mé práce se ženami.
Do živých setkání. Do individuální práce.

Do způsobu, jakým ženy mohou uvolňovat emoce –
a tím i mnohem přirozeněji komunikovat se svým mužem.

Protože ve chvíli, kdy zmizí pocity křivdy, vztek a uraženost,
pod nimi se často objeví bolest a strach.

A paradoxně právě těmto emocím muž rozumí daleko víc.
Neprobouzejí v něm boj.
Ale potřebu chránit.

„Marečku, podejte mi pero!“

Možná to zní překvapivě, ale právě v tomhle roce jsem se znovu vrátila i ke studiu.

Nastoupila jsem na vysokou školu.
Ne proto, abych si něco dokazovala.
Studium mě ostatně vždycky naplňovalo.

Tentokrát je to ale jiné.
Vychutnávám si to.

Mám kolem sebe úžasný kolektiv.
Podporu, komunitu, pocit sounáležitosti.
Místo, kde se můžu ptát, přemýšlet, hledat – a být přijímaná taková, jaká jsem.

A přiznávám, že mě baví i jeden drobný paradox:
většina mých pedagogů je mladších než já.

Což je mimochodem velmi léčivé cvičení v pokoře.
A občas si k tomu pustím i malou drzou Milenku.
Tu, která se ráda ptá, ráda zpochybňuje a občas si dovolí jít o krok dál.

Vždycky mě to bavilo.
Jako bývalé třídní šprtce mi totiž občas prošlo o něco víc než ostatním.
A zdá se, že tahle dovednost se s věkem kupodivu neztrácí.

Hranice jako akt lásky

Velkým tématem roku 2025 byly hranice.
Ne ty tvrdé, obranné.
Ale ty pravdivé.

V létě na dovolené se svými třemi dcerami.
Djerba. Afrika.

Slunce, smysl pro humor, který holky zdědily po mně, obrovská vděčnost…
a taky kulturní šok.

Místní se chtěli dotýkat mé nejmladší dcery úplně samozřejmě – vlasy, tváře, bez ptaní.
Dřív bych to možná vnímala jako projev laskavosti.
Tentokrát už ne.

Viděla jsem to jako kulturně normalizované překračování hranic malých holčiček.

A moje dcera?
Ta si to nenechala líbit. Nedovolila to.

Myslím, že si tam vysloužila nálepku
„nejroztomilejší a zároveň nejodmítavější dítě resortu“.

A víš co?
Jsem na ni hrdá.

Uvědomila jsem si ještě jednu věc:
I já se své dcery ptám.

Můžu tě obejmout?
Můžu ti dát pusu?
Můžu tě pohladit?

Mateřství mi nedává právo na její tělo.
Dává mi zodpovědnost učit ji, že její tělo patří jí.

Jen ona rozhoduje.

Věty jako:
„Babička by byla smutná, kdybys jí nedala pusinku.“
„Dědeček ti dal dárek, tak ho obejmi.“

To je program hodné holky.
A ve vztazích dělá obrovský průšvih.

Děti, hranice a bezpečí

(Chceme-li držet hranice, konflikt je nevyhnutelný)

Velkou lekcí byl i Londýn s Klaudinkou.
Intenzivní, krásná a náročná cesta.

Odlet zpět v sedm ráno.
Přesně domluvené časy.
Draze zaplacený hotel u letiště, abychom si aspoň trochu přispaly.

Snídaně v 5:40.
Odchod v 6:00.
Klaudinka dorazila v 5:56.

Dopila jsem čaj, vytáhla z batohu její pas, vstala a řekla:
„Doufám, že se sejdeme u gatu.“

A odešla jsem.

Ne symbolicky.
Fakticky.

Na terminálu jsem se zařadila do obrovské fronty na security a říkala si:
Tak jo. Buď tohle pochopí, nebo poletím sama.

O pár minut později ke mně přivedla Klaudinku paní z letištní ostrahy.
Velmi přísná.
Velmi britská.
A velmi nespokojená.

Vynadala mi, že si mám na dítě dávat pozor, protože dcera byla very upset.
Klaudinka plakala.

Paní se na mě dívala, jako bych byla nejhorší matka letiště Gatwick roku.

A já jsem dělala trochu blbou.
„Oh my god, I’m so sorry…“

A přitom jsem si v hlavě říkala:
Kdybys věděla, jak jsem byla very upset já. Každé ráno. Když jsem na ni hodinu čekala u snídaně.

Bylo to drsné.
A bylo to nutné.

Protože hranice pro děti nejsou trest.
Jsou bezpečí.

A někdy bolí.
Hlavně ty, kdo je drží.

Rok se ženami

Pokud byl můj rok o něčem opravdu silně, pak o ženách.

Moje práce se ženami se letos ještě víc prohloubila.
V klubu jsme nešly jen po praktických tipech do vztahu, ale po kořenech.

Pocity viny.
Program hodné holky.
Jak přestat mít výčitky a začít žít.
Jak propustit hodnou holku a probudit vědomou ženu.
Jak se stát magnetem na muže.
Co muži opravdu chtějí slyšet.
Letní femme fatale.
Jak probudit milenku.

Hodně o ženskosti a energii.
Protože muž nereaguje na slova.
Reaguje na energii.

Klub Láskyplný domov – místo, kde se pravidelně potkáváme, pracujeme s tématy ženské komunikace, hranic, vnitřních programů a energie.
Bez tlaku na výkon. Bez masek. V tempu, které si každá žena může dovolit.

👉Pokud tě to volá, Klub najdeš tady.

Individuální práce

Miluju. Zírám. Jen jsem. A přitom se dějou věci!

V individuální práci se čím dál častěji dotýkáme vnitřních programů, které si ženy nesou už z dětství:

• „Musím být hodná.“
• „Lásku si musím zasloužit.“
• „Když řeknu ne, on odejde.“

Znovu a znovu se ukazuje, že vztahové potíže nejsou o mužích.
Jsou o tom, z jakého nastavení do vztahu vstupujeme.

Jak reaguje královna.
A jak zraněná holčička.

Živá setkání a výzvy

Proběhly první živé akce – Den pro Královnu.
Setkání, kde se objímáme poprvé naživo, i když se „známe“ roky online.

Na jaře i na podzim.

Vedle toho dvě výzvy zdarma na téma ženské komunikace.
Celkem se přihlásilo 1283 žen.

Tři dny intenzivní práce, sdílení a odvahy.
A pokaždé ten stejný pocit – že se energie zvedá, stupňuje…
a na konci ji vlastně nechceme pustit.

„Mili, tohle by se mělo učit už na školách„

Kurz Jak mluvit s mužem, aby ti naslouchal není jen o vztahu.

Je o návratu k sobě.

O tom, že se učíme reagovat vědomě – ne z automatických programů, které jsme si odnesly z dětství.
Ne z role hodné holky. Ne z tlaku. Ne ze strachu, že přijdeme o lásku.

A právě ve chvíli, kdy se žena přestane řídit starými vzorci a začne se opírat o sebe,
mění se nejen komunikace s mužem,
ale celý vztah.
Jarní i podzimní běh. Vždy 28 žen.

Letos zásadní změna struktury:

• první část o komunikaci
• druhá o vnitřních programech

Překvapilo mě, kolik žen se do kurzu vrací.
Podruhé. Potřetí. A chystají se i počtvrté.

A dává to smysl.
Protože komunikace ve vztahu není o slovech.
Je o energii.

A transformace není jednorázový proces.
Je to pole. Podpora. Bezpečí.

A nemilovaly byste je?
Protože já jo. I když občas brečíme, občas nadáváme, občas mluvíme sprostě…
a občas se uprostřed hlubokého sdílení řeší záchodové prkénko nebo špatně umyté talíře.

👉 Kurz je aktuálně otevřený formou čekací listiny.

Tři příběhy za všechny

Lucka. Ajťačka, emoce hodně hluboko. Muž u počítačových her, občas uraženost, únava.
Dnes humor, lehkost, nadhled. A dvě děti, které vede k samostatnosti.

Janička. Hodná holka jako z učebnice. Krásná, dokonalá, vyčerpaná.
Dva roky společné práce. Přechod z nevědomého života do vědomého.
Dnes se učí být drzá, naštvaná, živá. A rozkvétá.

Miri. „Buď se stane zázrak, nebo se rozejdeme.“
Zázrak se stal. Ne proto, že by se změnil muž.
Ale proto, že ona vystoupila z role oběti.

Neodešly ze vztahů.
Odešly z role, ve které už nemohly dýchat.

A to je pro mě dnes definice skutečné transformace.

A já jsem na ně neskutečně pyšná.

Že muže miluju čím dál víc.
Že mají obrovský potenciál.
A že tlak nefunguje. Nikdy.

Všechny ty podstrčené články, terapie, společné semináře a
„pojď, půjdeme na tom pracovat spolu“
často situaci jen zhoršují.

Funguje jediné:

• pracovat sama na sobě
• změnit svou energii
• a muži to ani neříkat – on to pozná

A hlavně:
nechodit za ním do jeskyně.

Opravdu.
Ani potichu.
Ani „jen se obhájit, jak jsem to myslela dobře“. Raději tančit u ohně.
Protože tanec, smích a vůně večeře (ano, klidně i úplně obyčejné jídlo)
někdy dělají větší zázraky než hodinová terapeutická přednáška,
na kterou on stejně nechtěl.

Kam jdu dál

Rok 2026 chci žít víc komunitně.
Víc propojeně.

👉 V klubu nás hned v lednu čeká tvorba láskyplného roku 2026.
Ne jen psaní přání. Ale jejich ztělesnění.

Chystám nové formáty, nové hosty, nové prožitky.
A také nový rozměr – Intimní průvodce vědomé ženy.

Protože žena se potřebuje otevřít.
A muž být přijat se svým mužstvím.

Pokud chceš zůstat v kontaktu a nepřijít o otevřené akce, výzvy a setkání zdarma, sleduj mě tady:

• 👉Instagram
• 👉Facebook

Autenticita není volba. Je to nutnost.

Rok 2025 mě naučil jednu zásadní věc.

Autenticita není luxus.
Není to osobní rozvoj.
Není to něco, co si necháš „na potom“.

Je to nutnost.

Jakmile nežiješ pravdivě, tělo tě začne tlačit.
Ne proto, aby tě trestalo.
Ale aby tě vrátilo domů.

Pokud nechceš vystoupit z komfortní zóny, nic se nezmění.
Pokud ale cítíš, že už dál nemůžeš stejně – pak věz, že na to nemusíš být sama.

Ten první krok ale musíš udělat ty.

A já budu ráda, když u toho budu s tebou.

Rok 2026 nechci vést ženy k tomu, aby se víc snažily.
Ani aby se „spravovaly“.

Chci je vést k tomu, aby se vrátily k sobě.
Ke svému tělu.
Ke své energii.
Ke své pravdě.

Pro ženy, které cítí, že už nechtějí vztahy řešit hlavou.
Ale změnit je zevnitř.

Pokud ucítíš, že tě to volá, první krok nemusí být velký.
Stačí být u toho ve chvíli, kdy se otevřou dveře.

Výzvy zdarma, otevřená setkání a další kroky vždy oznamuji předem.
A pokud chceš vědět, kdy se to děje – a nenechat si to utéct –
můžeš se zapsat na čekací listinu ke kurzu 👉 Jak mluvit s mužem, aby ti naslouchal

Je to místo, kde začíná cesta mnoha žen.
Někdy jen zjištěním, že už nechceš jít sama.

A pokud ucítíš, že bych ti na téhle cestě mohla být průvodkyní,
budu ráda, když se naše cesty potkají.

Autenticita totiž není cíl.
Je to (jediný) způsob, jak žít.